První webovou stránku jsem si složil v deseti letech. Nic pořádného to nebylo, ale fungovala a byla moje. Pak se k tomu na dlouho nedostalo. Trvalo roky, než se z toho stala práce; chuť rozebrat věc a složit ji znovu mi ale zůstala.

Dělat jsem začal v patnácti na stavbách. Pak jsem nastoupil do továrny, kde jsem pájel součástky. Když mě tam chtěli povýšit, dal jsem výpověď a odjel do ciziny — ne proto, že by ta nabídka byla špatná, ale protože mi přišlo brzo usadit se na místě, kde už bych se nic nového nenaučil.

V Dánsku jsem zůstal čtyři roky. Jezdil jsem s traktorem, dělal na poli a bydlel v pronajatém domě. Po večerech jsem se začal učit programovat — bez školy, bez kurzu, jen s počítačem a časem, který po práci zbyl. Naučil jsem se i dánsky; přišlo mi hloupé strávit v cizí zemi čtyři roky a nerozumět.

Po návratu jsem nastoupil jako junior do firmy, která dělá software pro realitní kanceláře — pracuje v něm několik tisíc makléřů. Za sedm let, co programuju, jsem se dostal od prvních úkolů až k vedení produktu a roli product ownera. To znamená, že jsem přestal jen psát kód a začal rozhodovat, co se má psát: mluvit se zákazníky, rozebrat, co doopravdy potřebují, a přeložit to do zadání, které dává smysl i za rok.

Tuhle dovednost dneska používám víc než kterýkoli framework. Když mi řeknete „potřebujeme to nějak vyřešit", mojí prací není ptát se vás na technické zadání. Mojí prací je to zadání napsat za vás.

Na sebe jsem šel proto, že chci ručit za celek, ne za svůj úsek. Ve firmě jsem vždycky narazil na hranici, za kterou už výsledek nebyl na mně. To mi vadilo víc než cokoli jiného.

Pro vás to znamená jednu věc: mám názor a řeknu ho. Když si budu myslet, že se to dá udělat jednodušeji nebo levněji, ozvu se, i když to bude znamenat míň odpracovaných hodin. A když budu přesvědčený, že je nápad špatný, taky to uslyšíte. Rozhodnutí je ale vždycky vaše — platíte si člověka, který vám řekne, co si myslí, ne takového, co si prosadí svou.

Dneska stavím systém pro zubní ordinaci, systém na správu optické sítě a za provozu přepisuji firemní systém, do kterého se roky nikdo neodvážil sáhnout. Co bylo zadání a co z toho je, najdete v případových studiích.

Zrekonstruoval jsem si vlastní dům. Auto si opravím sám. Za svůj život jsem potkal spoustu řemeslníků a živnostníků a vím, co se od dodavatele čeká: přijít, kdy jsi slíbil, říct pravdu, když se to komplikuje, a nenechat po sobě nedodělek.

Je to stejná práce jako ta moje, jen s jiným nářadím. A je to nejspíš důvod, proč si s majitelem firmy obvykle rozumíme rychle.

Mám ženu a dceru a bydlíme ve Frýdku-Místku. Při práci si dodělávám vysokou školu na Ostravské univerzitě. Po Dánsku jsme čtyři měsíce projížděli Evropu obytným autem. Ve volném čase lezu, chodím po horách a do posilovny.

Mám slabost pro baťovskou filozofii. Ne pro tu část o botách, ale pro to, jak se Baťa díval na práci: že se nedá dělat napůl, že zákazník není protivník, kterého je třeba přechytračit, a že se nedají vést lidé, kterých si nevážíte.

„Neříkej, že to nejde. Řekni raději, že to zatím neumíš." Tahle věta mi docela spolehlivě ukazuje, kdy si vymlouvám — a nejvíc jsem ji potřeboval ve chvílích, kdy jsem se po večerech učil programovat a nešlo mi skoro nic.

Proto tenhle web končí jeho citátem — pokaždé jiným. Není to ozdoba, je to měřítko.

Záleží mi na tom, aby to, co dodám, byla nejlepší verze, jakou jsem za daných peněz a času schopný udělat. Ne „splňuje zadání". Nejlepší verze.

A co neumím, řeknu rovnou. Nebudu se to učit na váš účet a radši vás pošlu za někým, kdo to dělá líp.

Druhá věc je dotahovat. Spousta systémů na míru umře na tom, že se udělá osmdesát procent a zbytek se nějak obejde. Těch zbylých dvacet procent je přesně to, kvůli čemu si lidé systém pořizovali.

Výzvy jsem v životě vyhledával — ale vždycky ve větším kusu práce, ne v útěku od rozdělané. Nejdelší projekt, na kterém dneska dělám, běží druhým rokem a pořád se rozšiřuje.